"Chtěl bych zdůraznit, že tady pan
inženýr architekt, dnes na druhém místě, je příkladem zázraku, který se
skutečně stal. Před dvěma lety sportovní nikdo, nula, prostě nicka a dnes poráží
takové borce jako je pan magistr nebo magistr. Tak to tedy klobouk k dolu
skláním." Slova z úst zasloužilého bafuňáře pana Fuka potěší.
A j ak to všechno začalo?
To už si nevzpomínám! První depresi jsem popsal jako lehký výstup na
vrch Vítkov v roce někdy 1993. Tehdy si Franta Š. tu svojí slabou chvilku ventiloval
tak úspěšně, že jsem se nahoře již ničemu nedivil. Co je to depreeese? Možná pobyt
na lůžku v zatemněném pokoji, který venkovní teplota temperuje na
snesitelných 36°C, asi i proto se nemění poloha zas tak často. Ještěže tenkrát
nebyly mobily a to byla pohoda, to se to krasosmutnilo. Navenek nikdo nic nevidí, co je za záclonou. Normálně do knihovny a zpět a číst, ležet, spát, a
zase číst, ležet a spát, nebo jen spát. Takže vlastně čekání na čekání, aniž
byste věděli na co vlastně čekáte, vlastně nevíte nic. Jak je to možné, když
ještě včera jste věděli všechno? Prostě tak, ten Váš stabilizátorek je tak
citlivej, jako měřiče od pana Šetřila, akorát na Vás působí vlivy jako na měřič
pohybu rypadla na severu Čech.
Tak, kde je ten rovnovážný stav?
Pár základních parametrů z této fáze závodu: ujeto 300m, stoupání: asi milión, rychlost: přesně nevím, kadence: ani mi nepovídej, prostě jedu, piju bláto a proboha nemám tepák.
Slušně jsem se Perryho držel celejch 200m, a to už zase přeháním (možná tak 145m). Perry už byl na horizontu. Já jel, co to šlo, ale už se zpožděním nějakech 30sec., takže to moc nešlo. Zatáčka doleva, policie s vizuální kontrolou, zatáčka zase doleva a pak doprava a...
A ticho, nikde nic, vzduchoprázdno. Perry v prachu, za mnou potoky vody, Paul nikde. Od té chvíle jsem jel sám. V hlavě jsem měl obraz Olafa Ludwiga jak zvedá ruce nad hlavu v cíli ZM 87' – asi v Karl-Marx Stadtu, nebo kde. Moje kadence v tu chvíli byla přesná jako srdeční tep robota a držel jsem jí až do cíle. Ptáte se na intenzitu šlapání? Překvapivě můžu a tak jsem ještě přidal, ale jenom trochu, už takhle na začátku jsem si řekl, že by bylo škoda, aby mě zezadu někdo přejel, že bych dojel Perryho, na to jsem si pomyslil až později. Byla to myšlenka pozdní a hlavně naivní. Takže jsem zase nezávodil, ach jo! Co je to za zvuky za mým zadním kolem?
Křeče nikde a tak jsem se
v jedné z mnohých zatáček ohlédl, a skutečně zvuky, které jsme do té
chvíle slyšel byly pouze v mé hlavě, prostě klasické slyšiny. Stále, nebo
už nikde, nikdo, jen zase ty myšlenky. Proč se závod jmenuje Krušnohorskej
žluťák, když silnice jsou pozlacené od listopadového listí a modřínových
jehliček, proč se mi jede fajn*, kde jsou ostatní borci, nebudu
předstírat, že bych nebyl rád – prostě super závod.
Před Meluzínou, tedy už po
občerstvovačce, kde byl celkem problém projet mezi rozdováděnými fanoušky, jsem
zjistil, překvapen, že stále jedu v klidu a do kopce. Jak je to možné, že
jsem ještě před koncem stoupání zrychlil? Ale to už nezjistím, protože po krátkém
sjezdu jsem byl před posledním kopcem do sedla Klínovce. Jeden tunel, druhej
tunel, tady už vůbec neprší, protože jedeme samotným mrakem, tady je vlhkost
dost vlhká, řekl bych nejvlhčí, jak jen může být. Budu se opakovat, ale nikde
nikdo...
Že to Perry s tempem
nepřehnal, jsem poznal hned, co jsem rozhrnul cílovou mlhu a jen taktak
zabrzdil s kolem nad hlavou před rozhodčím a ředitelkou závodu. Perry už
je na Božáku. Prostě boží Perry, jedu do vany taky. Cestou zpět potkávám Paula,
kterej to dře jak o život. FCB rulez, Super závod. Za Paulem mlha, ze které se
záhy vynořuje majitel licence. Pro něj to taky bude super závod, díky.
Aby bylo jasno, ten závod se
skutečně jel a byl to super závod.
* Na to mám taky odpověď. Po
konzultaci s ostatními členy realizačního týmu mi bylo vysvětleno, že
téměř celý závod a i před startem v Damicích slušně pršelo. Ani jsem si
nevšiml.